Náš kolega Ondra Vašíček pracuje na oddělení přípravy. Kromě toho, že po práci vede tréninky sebeobrany (Combat Defence Hodonín), je aktivní nejen jako dárce krve, ale i kostní dřeně a dodává odvahu ostatním, kteří o dárcovství přemýšlí.
Podle lékařů mezi lidmi koluje silně zažitý mýtus, že odběr kostní dřeně je velmi bolestivý, a tak se případní dárci zapsat do registru zdráhají. Přitom vedle metody, kdy se vpichy do pánevních kostí odsává dřeň s krví, existuje i metoda odběru ze žíly. Je nebolestivá a trvá čtyři hodiny. Krev je ze žíly na předloktí vedena do separátoru, který umí přesně oddělit typ kmenových krvetvorných buněk, které lékaři potřebují. Zbytek krve se dárci vrací zpátky do těla.
V krátkém rozhovoru jsme zjišťovali, jak se s dárcovstvím popral Ondra a zda by zkušenost doporučil ostatním.
Ondro, letos v dubnu jsi daroval kostní dřeň. Co všechno dárcovství předchází?
Úplně prvním krokem je přidat se do registru dárců kostní dřeně a splňovat věk pro registraci 18 – 35 let. Pak už stačí jen zajít do nemocnice a nechat si vzít asi dvě zkumavky krve. Z rozboru krve se pak konkrétní znaky zadají do databáze dárců.
Jak dlouho jsi byl zapsaný v registru dárců, než se ozvali z nemocnice?
V registru jsem od roku 2018, kdy jsem se nechal zapsat hned při svém prvním odběru krve. Měl jsem štěstí a na začátku letošního roku se ozvali z brněnské nemocnice. Objevila se shoda s jedním pacientem. Prověřovali, jestli mám pořád zájem kostní dřeň darovat.
Co následovalo pak?
Absolvoval jsem verifikační vyšetření, kde mi vzali další krev a proběhl krátký pohovor s paní doktorkou. Pak následovalo další čekání, než v nemocnici udělali potřebné krevní testy.
Proč tolik vyšetření?
Bylo nutné prověřit celosvětově propojený registr dárců, aby se potvrdilo, že jsem skutečně vhodný dárce pro vybraného pacienta. Asi za dva měsíce mi pak volali z plzeňské nemocnice, že jsem ideální dárce. Ještě ten den jsme se domluvili na předodběrovém vyšetření, při kterém mi vzali další vzorky krve, vyšetřili srdce, udělali rentgen a následoval asi hodinový pohovor s paní doktorkou, se kterou jsme probrali vše okolo samotného odběru.
Je nutné se na darování nějak fyzicky připravit?
V současné době se provádí dva druhy odběru. Odběr z pánevní kosti, který se provádí při plné narkóze, takže dárce při odběru vůbec nic necítí. Druhý způsob je odběr krvetvorných buněk z krve separátorem, který jsem podstoupil i já. Po předodběrovém vyšetření jsem sebou domů dostal čtyři injekce s látkou, kterou jsem si nechal aplikovat pět dnů před odběrem. Injekce pomáhají k tomu, aby se krvetvorné buňky namnožily a vyplavily se z kostí do krve.
Jak ses po těch injekcích cítil?
Cítil jsem malou únavu. Občas prý můžou nastat i chřipkové příznaky. Nesměl jsem v těch dnech sportovat, abych zbytečně nějakým zraněním neohrozil samotný odběr a hlavně pacientku, která se v tu dobu už také připravovala na příjem krvetvorných buněk. Den před odběrem jsem jel do Plzně, kde mě hospitalizovali. Ráno jsem dostal poslední dávku a odvedli mě na separátor.
Jak odběr proběhl?
Samotný odběr probíhá podobně jako darování plazmy. Z loketní žíly se začne odebírat krev, která jde do separátoru. Tam se z krve vyseparují krvetvorné buňky a zbytek krve se vrací zpět do těla druhou loketní žílou. Takto se krev několikrát přefiltruje, dokud se nezíská potřebné množství buněk. Celý odběr trval zhruba čtyři hodiny a musel jsem zůstat nehybně ležet. Celou dobu u mě byla moje přítelkyně a pořád mě kontrolovaly sestřičky. Uteklo mi to celkem rychle.
Cítil jsi přitom nějakou bolest?
Celý odběr je absolutně bezbolestný a je to jenom o tom, vydržet chvilku nepohodlí, kdy se nesmí pohnout rukama. Jediný problém nastával, když mě někde začalo svědit, ale to mě zachraňovala přítelkyně.
Jak ses cítil fyzicky a psychicky po odběru?
Byl jsem ztuhlý, ale tenhle pocit rychle odezněl. Cítil jsem se dobře, takže jsme odpoledne vyrazili zpátky domů. Co se psychiky týče, měl jsem úžasný pocit z toho, že jsem mohl udělat něco užitečného.
A za jak dlouho po odběru jsi byl zase ve formě?
Trvalo jen několik dní, kdy jsem si dal klid, aby se tělo vrátilo zpět do normálu. Poté jsem byl ještě na několika odběrech krve v nemocnici, aby se zjistilo, že je vše v pořádku.
Doporučil bys dárcovství i ostatním?
Hlavně bych doporučil, aby se každý, kdo splňuje kritéria pro darování kostní dřeně, přidal do registru dárců, pokud tedy nemá například nějakou panickou hrůzu z injekcí, to je trochu omluvitelné. Zatímco v Německu, kde je v registru evidovaný zhruba každý dvacátý člověk, u nás je to každý dvoustý. Navíc šance, že budete za dárce vybrán, je hrozně malá. Jde zhruba o jedno procento, že budete mít ideální shodu. Proto je potřeba, aby v registru bylo co nejvíce osob, teprve pak má pacient šanci, že se podaří najít shoda. Člověk nikdy neví, kdy se na straně těch potřebných ocitne sám nebo někdo z blízkých. Stejně to vnímám i při darování krve, každý by měl být dárcem, když mu to zdraví dovoluje. Je sobecké řešit dárcovství stylem půjdu tehdy, až to bude potřeba.
Měl jsi během odběru nějakou osobní zkušenost s pacientem?
Když jsme se připravoval k odběru přišla na kontrolu paní, které byla kostní dřeň darována. Rozpovídala se o tom, jak jí nemoc objevili v pokročilém stádiu. Chybělo málo a nepřežila by. Naštěstí byla v německém registru osoba, která se shodovala, jen díky rychlému dárcovství přežila. Když nám to vyprávěla, velmi silně se mě to dotklo a o to víc jsem samotný odběr prožíval.
Ví dárce, komu konkrétně byla jeho dřeň darována a zda dárcovství bylo úspěšné?
Dárcovství je anonymní. Řekli mi jen, že pacientka je mladá dospělá Češka. Víc zůstává tajemstvím včetně průběhu léčby. Po pěti letech od dárcovství je možné požádat o zkontaktování. Pokud druhá strana souhlasí, je možné se i setkat.
Děkujeme Ondrovi za upřímný rozhovor a zprostředkování ojedinělého zážitku.
Vytisknout stránku
