Dvě dekády ve firemních barvách

 

Václav Anovčín se narodil 20. srpna 1984 jako druhorozený syn a bratr o sedmnáct měsíců staršího Josefa. Absolvoval střední školu s ekonomickým zaměřením v Koryčanech. Po dokončení školy strávil nějakou dobu v Anglii, kde získal cenné zkušenosti. Po návratu nastoupil do Plusky a už v ní zůstal.

S manželkou Ivou vychovává Vašíka (10 let) a Isabelku (6 let). Do firmy nastoupil vlastně náhodou (dnes už ví, že šťastnou) v roce 2005. Od roku 2019 řídí oddělení Doprava Stavební firmy Plus.

V loňském roce oslavil čtyřicetiny a rok 2025 bude už dvacátý ve firmě Plus. Proč se nestal pilotem, jaké měl plány, kde se naučil anglicky a proč ho fascinují velké stroje? Čtěte v rozhovoru.

 

Pamatuješ si, čím chtěl být jako malý kluk?
Jasné, armádním pilotem.

Proč ses jím nestal?
Neměl jsem dobré oči.

Směřovali jste od dětství k tomu, že jednou budete pokračovat v práci s taťkou?
Táta zakládal firmu, když jsem byl ve čtvrté, páté třídě. Měl jsem úplně jiné zájmy a až časem se ukázalo, kam budu směřovat.

Jak vzpomínáš na dětství?
Dětství vnímám jako velmi šťastné a pestré. Byla to ještě doba, kdy rodiče měli problém nás dostat domů, ne jako dnes, kdy děti sedí doma u počítače. Jako malý jsem vyrůstal na Jižňáku, kde jsme bydleli s rodiči. Do první třídy jsem už nastoupil v Lužicích, kde táta postavil rodinný dům. Vzpomínám si, jak jsem pomáhal při stavbě toho domu.

S bráchou Jožkou (Josef Anovčín - výkonný ředitel holdingu AF GROUP) jste od sebe o 17 měsíců. To je hodně málo. Jací jste byli jako sourozenci?
Díky tomu, že jsme vyrůstali spolu a měli jsme společné kamarády z ulice, to bylo občas náročnější. Jako staršímu sourozenci jsem byl občas Jožkovi na obtíž, protože se o mě musel starat.

U nás doma jsme měli ještě takovou zajímavost: On byl největší z ročníku a já nejmenší. Byla období, kdy jsme od sebe byli výškově až o čtyřicet centimetrů, což bylo při 17 měsících věkového rozdílu velmi znatelné. (směje se)

Jaké jsi měl už v dětství koníčky?
Jsem celkově sportovně založený. Od malička jsme byli vedeni ke sportu. Díky tomu, že táta pomohl vybudovat vedle baráku fotbalové hřiště, měli jsme příležitost trávit fotbalem hodně času. Ale pamatuji si, že na základní škole byly mým obrovským koníčkem kolečkové brusle. Jezdil jsem na nich i v zimě.

A jezdíš na nich i teď?
Někdy je vytáhnu a jezdím i teď.

Byli jste doma vedeni k práci? Zapojoval vás taťka do nějakých brigád?
Myslím, že jsme byli vychováváni prací. Firma se budovala dlouhá léta a otec je budovatel. Jakékoliv prázdniny mám spojené s prací a brigádami. Sbírali jsme papírky, pálili nebo řezali dřevo s Bohušem Kučerou... Dokonce jsem už jako mladý kluk uměl jezdit na vysokozdvižném vozíku, s UNC, a dokonce jsem i ‚jeřáboval‘.

Bavilo tě to?
Samozřejmě, kterého mladého kluka by nebavilo řídit velký stroj místo nošení věcí v rukách. Bylo to ale hlavně o zodpovědnosti, zejména při práci s jeřábem. Pamatuji si, jak jsme skládali panely ve vjezdu a já musel obsluhovat jeřáb, zatímco táta a ještě jeden člověk pracovali pod panely.

Fíha, to je docela velká zodpovědnost! A měl jsi někdy nějakou havárku?
Ano, vzpomínám si, jak jsem si jednou po celém dni práce s vysokozdvižným vozíkem, myslel, jaký jsem frajer. A pak jsem při parkování neopatrně zacouval přímo do tabulových skel. Takže místo výplaty jsem pak vydělával na pokrytí škody.

Co všechno vlastně ty sám umíš řídit?
Řekl bych, že ze stavebních strojů bych uměl asi všechno, ale samozřejmě je otázka, na jaké úrovni. Osobně nemám řidičák na céčko, tak jsem nikdy nedošel k tomu, že bych řídil nákladní vozidlo.

Co děti a chlapy především fascinuje na velkých strojích?
Určitě velikost a síla. Možnost zvedat obrovské závaží a pohybovat různými věcmi.

Strávil jsi nějakou dobu v cizině, než jsi nastoupil do firmy. Proč ses rozhodl odjet?
Po střední jsem nějakou dobu zvažoval studium vysoké školy, ale nakonec jsem se rozhodl, že získám zkušenosti v zahraničí. Podařilo se mi vycestovat do Anglie. Tři měsíce jsem strávil v Londýně a pak šest měsíců v Cambridge. Pracoval jsem jako číšník a později na recepci, kde jsem měl na starosti hotel.

Jak na tu dobu v cizině vzpomínáš?
Cestoval jsem tehdy sám. Bylo to samozřejmě dobrodružství, ale těšil mě pocit, že mám za sebe plnou zodpovědnost. Do dneška na tu dobu rád vzpomínám. Bydlel jsem dva kilometry od hotelu, kde jsem pracoval. Našetřil jsem si nějaké peníze a koupil si za ně ojeté kolo, na kterém jsem potom do práce jezdil. Byl jsem na sebe hrdý.

Po návratu z Anglie jsi nastoupil do Plusky. Jak vzpomínáš na své začátky ve firmě?
Původně jsem po návratu domů plánoval ještě cestu s kamarádem na Nový Zéland. Čekal jsem na vyřízení víza. Táta viděl, že se doma nudím, tak mi nabídl tříměsíční praxi. Do Plusky jsem nastoupil jen na přechodnou dobu. Abych vyplnil čas. Nejdřív jsem pomáhal na oddělení s rozpočty. Ale to mi úplně nesedělo, tak jsme se s taťkou dohodli, že to zkusím jako dispečer.

Oddělení Doprava je největší v Plusce co do počtu lidí. Jaké je to být šéfem? Co ses tady naučil?
Učím se každý den, protože každý den přináší něco jiného. A jako šéf jsem se naučil hlavně něco z oblasti personalistiky. Rozumět lidem. Vnímat je a jejich práci. Další oblast, kterou jsem si rozšířil je ekonomika. Je potřeba umět si spočítat, aby oddělení bylo výdělečné a prosperovalo. A dokázat s nimi dál pracovat.

Jaké jsi měl o postu šéfa na začátku představy?
Jeden kolega mi řekl, když jsem nastoupil na firmu, že si myslel, že budu do pěti let stavět dálnice. (směje se) Měl jsem obrovské ambice. Chtěl jsem zvládnout všechno. Ale myslím, že i díky tomu je dnes Doprava na takové úrovni a v takové velikosti, v jaké je. Pokud bych ambice neměl, nebyla by ani chuť nakupovat a posouvat se.

Co tě na práci šéfa nejvíc baví nebo nebaví?
Baví mě práce s lidmi, když funguje. A nebaví mě, když to nefunguje. Když je kvalitní tým a vidíš, že to funguje, že se všichni kolem tebe snaží, tak má člověk radost. Vnímá, že nemusí nikoho kontrolovat, investovat do práce tolik času. Naopak mě nebaví vytýkat kolegům věci, které dělají špatně.

Jaké to je pracovat s rodinou, otcem, bráchou?
Teď už je to jiné. Firma je v rámci holdingu rozdělená. Táta nechává většinu rozhodnutí na nás. Ale začátky byly úplně jiné. Náročnější. Táta jako zakladatel a budovatel firmy měl svůj pohled, myšlenky a představy, a my s bráchou jsme chtěli modernizovat a rozvíjet, co on budoval. Častokrát jsme naráželi a táta s našimi názory úplně nesouhlasil. Museli jsme záležitost prodiskutovat, aby získal důvěru v to, co chceme. A samozřejmě taková období bývala náročná. Naštěstí spolu nebydlíme v jednom domě, takže po každé diskusi se pak člověk rozejde do jiné domácnosti a má čas si myšlenky v klidu utříbit a při rodinném setkání se chovat přirozeně a přátelsky.

Když to zpětně hodnotím, vážím si toho, jak nás taťka vedl. Že jsme neměli všechno zadarmo. Vedl nás k tomu, abychom si úspěch zasloužili.

Myslíš si, že jednou s tebou budou pracovat tvoje děti?
(usmívá se) Vašík o tom často mluví, že bude ve firmě pracovat. Budu velice šťastný, když bude jednou pracovat v Plusce, ale záleží především na tom, co děti v budoucnu bude bavit a naplňovat.

Oslavil jsi čtyřicítku. Co se ti podařilo? Dokážeš se ohlédnout a zhodnotit uplynulé období?
Nejvíc si vážím toho, jakou mám ženu a dvě super děti. Rodina je pro mě zázemí a snažím se jim to co nejvíc vynahradit a věnovat čas dětem, dokud ke mně ještě vzhlíží.

Samozřejmě jsem i hrdý na firmu, oddělení Dopravy, beru to jako takové další dítě, které jsme tady od základních strojů vybudovali z mála až po velmi moderní techniku. A každý rok se snažíme techniku obnovovat a technologie modernizovat.

Jaké máš ještě cíle a plány?
Kromě toho, že chci rozvíjet firmy, ve kterých jsem v rámci holdingu zapojený, bych se chtěl začít i víc věnovat rodině. Chtěl bych s rodinou i víc cestovat, věnovat se koníčkům.

Jaké máš koníčky?
Rád sportuji. Zahraju si tenis, i když v něm moc nevynikám… jak říkám, vypracoval jsem se na skvělého podavače míčků. (směje se). Ale popravdě, mám rád každý sport, pohyb mě baví.

Nedávno jsem si vyzkoušel horolezectví. Kamarád mě vzal na poměrně náročnou feratu a doslova mě to chytlo.

Takže se dá říct, že si soutěživý typ?
Určitě. Nejen ve sportu, ale celkově ve všem, co dělám. Myslím, že kdyby člověk nechtěl vyhrávat, nikam by se neposouval.

Máš ještě nějaký nesplněný sen?
Mým nesplněným snem je Nový Zéland, který už jsem zmiňoval, ale i cestování obecně. To mě opravdu hodně láká a rád bych poznal nová místa.

Máš nějaké motto nebo heslo, které tě v životě provází nebo tě ovlivnilo?
Dlouho jsem měl v zápisníku zapsanou větu, kterou jsem si přečetl ve sportovním obchodě. Bylo tam: ‚slovo nedokážu neexistuje‘. Mockrát jsem si v životě zopakoval, že stačí jen najít tu správnou cestu.